Je středeční ráno a mě probouzí otravný zvuk budíku. Závidím těm, co se brzy ráno vzbudí sami i třeba o víkendu, já nejsem ranní ptáče a musím se Vám přiznat a trochu se za to stydím (no dobře, možná dost) , že si musím nařizovat budík i třeba na devátou.
Podívám se z okna. Je zataženo, mlhavo, teploměr ukazuje 8 stupňů, počasí, které by moje máma nazvala "humus". Jediný strom, který je z okna vidět je zbarvený do žlutočervené. Krása.
Čím jsem starší, tím mám podzim raději. Nevím čím to je, ale přijdu si tak nějak svobodně. V létě mám pocit, že musím využít horké počasí a každý den bych se měla koupat, opalovat a "užívat" si léta, jako všichni ti skvěle vypadající, opálení herci, kteří se na Vás smějí z každé reklamy. Jako by mi léto doslova diktovalo co mám dělat. Pravda je ovšem taková, že po dvou dnech veder, kdy za den propotím tři trika, mám sluníčka dost a nejraději bych se zahrabala doma, koukala na oblíbený seriál a už nevylezla. Jenže! "Ježiš, vždyť je venku, tak krásně a ty dřepíš doma?" Jako bych slyšela mamku nebo kamarády.
